Ve čtvrt na jedenáct jsme vyšli. Šli jsme asi sedm hodin. Na chatu jsme dorazili něco okolo páté. Všichni jsme byli unaveni. Chata nebyla moc velká, skládala se z kuchyňky a obývacího pokoje, kde byl krb, velké stoly a lavičky. Nahoře bylo podkroví, kde bylo pár postelí. Večer se matrace přemístily dolů, nahoře spali skauti a dole vlčata. Na chatě jsme byli tři dny a dvě noci. V neděli jsme se šli projít okolo Dubového rybníku a vraceli se na oběd. Měli jsme špagety. V pondělí ráno jsme se začali balit. Zametali jsme a uklízeli. Potom přijela auta. Někdo jel autem, někdo autobusem. Ve Slaném jsme se rozešli.

Jakub

Ivan

Povídání a obrázky...

Další fotky...

Další fotky...

     Historicky první naše samostatná výprava začala, jak jinak než na slánském autobusáku. Zima ještě nepustila jaro ke slovu, a tak jsme odjeli v mírně zmenšeném počtu tří členů – Peťura, já a Víťa. Mezi spoji jsme měli tak malé časové rezervy, že jsme se ani nedivili, když Víťa zastavoval rozjetý autobus na pražském Andělu.           

     V pořádku jsme dorazili na zastávku Dobříš železniční stanice a v mrazivém večeru jsme pospíchali tak rychle, že nás tma zastihla až u brdského lesa. Ze silničky do Trnové naše cesta odbočila po žluté mezi vysoké smrky. Po srovnání obou dvou našich map jsme trefili správný směr a podél nově vypadajících vojenských budov jsme dorazili spolehlivě do vystlaného seníku.

     Brzy ráno, po studené snídani, bylo rozhodnuto obhlédnout Sychrovské louky, zda neuvidíme jelence viržinské, a pak odejít na Bukovskou cestu. Naše skóre po tomto krátkém okruhu čítalo 11 jelenců, 0 jelenů a 1 vojenský prostor, který jsme si neopomněli důkladně prohlédnout a obejít kolem ostnatého drátu.

     Naše cesta nás zavedla ke křižovatce mezi Bukovskou a Trnovskou cestou, odkud jsme se vydali jižně. Zastavili jsme se u památníku padlým partyzánům, objevili dvě pěkné chaloupky (u jedné jsme si uvařili oběd), prošli kempem mrazírnou a viděli valacha tahajícího dříví.

     Všechno šlo hladce, dokud na hřebenu u Kuchyňky nenastal náhlý zvrat. Peťura se chopil iniciativy a zrušil původní plán cesty, pomocí moderní techniky rozbořil všechny moje snahy o odjezd z Dobříše, chopil se mapy a jal se nás vésti po červené na Plešivec. Asi po 500 metrech jsme červenou ztratili a začali jsme nadávat jak ti turisťáci stačí rychle přebarvovat ty značky (šli jsme totiž po modré). Po pěti kilometrech nám to začalo být divné, a právem. Vynořili jsme se U zabitého, tj. asi o čtyři kilometry jinde než jsme původně zamýšleli. Pokračovali jsme dál a na silnici Peťura ještě stihl jednomu řidiči poradit, že Příbram je po modré doleva. Azimutem jsme vyřešili naše problémy a po výšlapu do děsivého kopce jsme se zpocení vynořili u Křižovatek (na červené !!!). Po krásné hřebenovce jsme přešli silnici a začali stoupat na Plešivec.

     Na zastávce u Viklanu si Víťa postavil kamenného mužíka a já s Peťurou jsme našli tajný vzkaz psaný runou na pergamenu, který jsme dosud nepřeluštili. Již za šera jsme si prohlédli kemp Hadí královnu a na Krkavčích skalách jsme potkali zarostlého trempa, který nám poradil kde přenocovat. Dbalí jeho rad jsme vystoupali na Čertovu kazatelnu a pod ní si našli krásný plácek. Tma rychle nastoupila. Peťura smazal naši nedůvěru v jeho vedení mistrným rozděláním ohně a uvařením večeře. Noc byla poznamenaná neustálým probouzením a odposlechnutím rozhovoru dvou trempů, kteří Brdy přecházeli pod rouškou tmy.

     Ráno jsme se nasnídali, usušili věci a vyrazili dál. Sešli jsme ke Smaragdovému jezírku, kde jsme umyli sebe i ešusy. Víťa nade mnou opovržlivě krčil nos, když jsem se začal v ledové vodě osvěžovat celý. Pak už jsme jen za krásného počasí prošli Lhotkou, okolo Janovského mlýna a Lochovicemi, kde nám byl nabízen starý vojenský padák (škoda, že jsme ho nevzali).

            Z Lochovického nádraží do Slaného už cesta vlakem uběhla celkem poklidně. 

100Nožka

     Bylo krásné počasí, nádherný sníh, málo lidí, vstávali jsme v devět, lyžovali na sjezdovkách i na běžkách, večer jsme hráli dostihy, já jsem si vyrazil zub, Peťura si narazil u ruky palec a Víťa se učil slovíčka a psal práci na čekatelky. Prostě nám bylo dobře ...

Ivan